Historie café racerů
Tento článek byl publikován na webu www.motocykl-online.cz
POJEM CAFE RACER
Technicky jednoduchý, vzhledově čistý a přímo zářící silou a rychlostí. Reprezentuje svým stylem nejlepší tradici výroby sportovních motocyklů v Evropě. A mezi sériovými stroji vypadá jako vlaštovka mezi vrabčáky.
Café racer, co tenhle termín vlastně znamená? K napsání tohoto článku mne přivedly takovéhle dotazy, a to často od lidí, kteří motocykl opravdu nevidí poprvé. Jak to, že všichni znají choppery ze vzdálené zámořské krajiny a jejich téměř domácí evropský protipól jen málokdo?
Takže, café racer je nejen druhem motocyklu, ale také typem jezdce. Oba termíny mají své kořeny v šedesátých letech v prvotních anglických motorkářských partičkách jako Rockers nebo Ton Up Clubu. Přesto, že se podobní mladíci v kožených bundách vyskytovali také v Itálii a Německu, je anglická škola tou nejklasičtější. Také proto, že svislé jedno- a dvouválce z ostrovů se na stavbu kafáče výborně hodí. Rockers byli rebelskou subkulturou a oblíbili si upravené biky pro přesuny mezi kavárnami u nově postavených britských dálnic. Mnoho z nich toužilo pokořit hranici 100 mph (160 km/h) jednoduše nazývanou The Ton, což se hodilo pro record races z kavárny k domluvenému bodu a zpátky. Musíte ale dojet dříve, než dozní oblíbený song z jukeboxu. Jejich otisk je v rockabilly stylu jasně patrný dodnes.
Dodnes také vydrželo označení café racer pro stroje, na kterých jezdili. Může jít o upravený starý Norton nebo i moderní motor vtěsnaný do odpovídajícího trubkového rámu, rozhoduje styl. Nemusí už přímo navazovat na Rockers, ale je určitě dobový. Otrhané jeans, krátká kožená bunda s nášivkou, vysoké boty a na hlavě otevřená helma, nejlépe značky Davida. Oblečení, jako byste si vyjeli do kavárny, ne na dobití Marsu.
Pokud jde o café racer jako motorku, je podomácku upravená na rychlost a co nejlepší ovládání, spíše než na pohodlí. Vzorem jsou speciální stroje ze závodních tratí, čili jednoduchá a přehledná technika, už ale schopná poskytovat silné zážitky a vysokou rychlost. Kapotované café racery se vyskytují minimálně, často je tu ale kulatá polokapota či štítek. Celkově se stavbou přibližují dobovým strojům z Grand Prix, pro sportovně nataženou pozici těla jsou vybaveny dlouhou nádrží, ideálně z leštěného hliníku, a maličkým dozadu vysunutým sedlem, za nímž následuje aerodynamický bobek. Sólosedlo je víceméně povinnost. Jednoduchá nízká řídítka zlepší kontrolu nad rychlým motocyklem, skloněný řidič není tak vystaven náporu větru a může jet rychleji. Setkáme se se dvěma variantami řídítek, dvoudílnými clip-on šroubovanými na vidlice nebo clubman ve tvaru písmene M, která se uchytí do standardních držáků, ale jsou umístěna nízko a vpředu. Z toho vyplývající ergonomie často také vyžaduje posunutí stupaček směrem vzad. Nejzadnější částí stroje by mělo být kolo, přečnívající blatníky jsou věci na škodu. Café racer je syrový a hrubý vysvlečený stroj, s motorem vyladěným na maximální výkon. Lehký, štíhlý, dobře ovladatelný motocykl, který jeho majitel postavil dle svého vkusu a technických dovedností. Stejně jako chopper tak trochu odráží osobnost majitele. Nejlepším příkladem takových mašin z minulosti jsou doma vyráběné kombinace rámů Norton Featherbed s motory Triumph Bonneville nazývané Triton. Používaly nejdostupnější a zároveň nejsportovnější motor a nejlépe ovladatelný podvozek té doby. Kdo neměl dostatek financí spokojil se s Tribsa – motorem Triumph v rámu BSA. Dnes se možnosti otevírají a kombinace motorů, rámů a doplňků jsou téměř neomezeny.
Jak cítíte, je země původu u kafáče zásadní. Velká Británie je ideálem, který je ale často nedosažitelný. Klasické Laverdy, Dukatky či Guzziny mají také silné kouzlo, nicméně pěkný motocykl se dá vydobít i z japonského sériáče. Pěkným základem je třeba Yamaha XS, SR či Kawasaki W 650. Ideálně stroj pochází z padesátých či šedesátých let minulého století, ale jsou tu i krásné nové stroje, třeba z osmdesátých let, které ale už většinou vyžadují více práce a hodí se spíše ke streetfighter stylu. Mohou mít i motor o čtyřech válcích, ale žádné zvednuté zádě tu nehledejme. Nízká a dlouhá silueta patří ke café raceru. Jejich styl se nicméně, jako vše ostatní vyvíjí. V sedmdesátých letech vyhnali Japonci motocykly anglické produkce ze závodů GP i z trhů a vzhled skutečných závoďáků se změnil. Podlouhlé ručně vyráběné nádrže z hliníkového plechu byly nahrazeny hranatými laminátovými nádržemi. Stále častěji se tak základem pro café racer stávaly tří- až čtyřválcové agregáty. V roce 1978 se této módy všimlo mnoho výrobců a začali vyrábět takové stroje sériově. Samozřejmě to nikdy nemůže být takové jako ručně vyrobený motocykl, ale vzniklo mnoho krásných strojů: známý Harley-Davidson XLCR, mytická Ducati Super Sport, Kawasaki Z1R a Suzuki GS 1000S. Přitom se ale sériová produkce, ostatně jako vždy, odchyluje od stylu. Výrobní a homologační nároky jsou prostě jiné než v soukromé garáži a styl se kvůli kompromisům udržuje hůř. Zatímco první café racer úpravy spočívají v téměř kompletní rekonstrukci motocyklu do žádané podoby a to včetně motoru, jezdci sedmdesátých let se spokojují s výměnou řídítek za nízké clubman a doplněním malé okrouhlé kapotáže kolem reflektoru. Mnoho evropských továren jako např. Aspes, Benelli, Bultaco a Derbi vyrábělo tovární café varianty běžných motocyklů právě tímhle způspobem, bez jakýchkoliv dalších modifikací v zájmu výkonu a rychlosti. Jakmile se začal styl takhle rozmělňovat, netrvalo dlouho a ztratil na popularitě. Samotné stylistické cvičení, které nesleduje žádnou funkci, brzy vyčpí, motocykly se tak stávaly pouze nepohodlnějšími, a to bez toho, aby přinesly nějaký jiný bonus. Krátce poté byla většina sportovních strojů sériově vybavena integrovanými kapotážemi a potřeba nebo touha přidávat aftermarketové café kapotky zmizela.
Scéna okolo café racerů má mnoho společných rysů s poválečnou vlnou chopperů a bobberů v USA, přičemž obě mají kořeny právě u válečných veteránů. Ti po návratu z války obtížně hledali nějaké nové zařazení ve společnosti a vyrovnávali se s hrůzami, které zažili. Společenské problémy s tím spojené vedly k vytvoření prvních klubů. Jezdci odmítli velké, cestovně orientované motorky a začali z nich odstrojovat veškeré nepotřebné části. A zatímco američtí GIs vzali vojenská WLA a ořezali z nich zbytečnosti (od: to chopp off – chopper) aby zlepšili výkony stroje, evropští veteráni se vydali podobným směrem s vlastními motocykly. Rozdíly v silniční síti v USA a Evropě se pak zasloužily o rozdíl ve výsledku. Amíci preferují těžší a nízké stroje vhodné pro dlouhé rovinky, zatímco hoši z Evropy jezdí na vyšších a hbitějších motorkách hodících se na silničky sledující záhyby terénu.
To je café racer, motocykl už ze své podstaty individualistický, až starožitně jednoduchý, přesto rychlý a pěkně ovladatelný. Překonává sériové motocykly ne provedením, protože sériová výroba bude většinou kvalitnější, ale srdcem. Stejně jako jedinečná socha překonává sádrové trpaslíky.
Tento článek byl publikován na webu www.guzzisti.cz
Kde se vzaly café racery
Bundy s třásněma, lebky, chrom, hromadné ježdění, levný chlast a špatný rock&roll… To jsou některá z obvyklých motorkářských klišé. Většina z nich neplatí pro u nás skoro neznámou subkulturu café racerů. Podíváme se jak vznikla a kde se bere její nadčasové kouzlo.
Mladý a muž a motocykl: Opět spolu
Kořeny této subkultury nutno hledat v Anglii po 2. světové válce. S rostoucím průmyslem a tím spojeným houstnutím dopravy vznikají nové silnice, staré cesty se začínají obnovovat, aby vyhovovaly stále většímu počtu aut a motocyklů. Během velmi krátké doby vznikla síť kvalitních cest lemovaná pumpama, hospodama a odpočívadli. Cesty měly hodně daleko k dnešním dálnicím, ale už umožňovaly solidní cestování napříč zemí. Tehdejší stroje nebyly nijak rychlé, proto bylo zvykem zastavovat každých pár desítek kilometrů a zasednout na chvíli do nějakého „café“ na okraji cesty. Ty měly tehdy otevřeno pouze během běžné pracovní doby, takže o nějakém společenském srocování ještě nemohla být řeč.
Další z důležitých faktorů vzniků café racer kultury byl vzestup mladé generace. Ekonomickou recesi 30. let střídá období poválečné výstavby, mladí lidé jsou nyní schopní vydělat pár peněz navíc. K tomu všude plno dostupných starší motorek. Takže co s tím? Brzy začíná množství mladých kluků brázdit cesty na motorce. Někteří na nedělní vyjížďky se svými „girls“, jiní pro radost z jízdy na svém „lehkém polozávodním“ bucharu.
Kila dolů!
Jak se průmysl přeorientoval zpět na civilní výrobu, bylo na trhu slušné množství motocyklů a náhradních dílů. Závody se opět těšili velké popularitě a závodní stroje byly pro mládež velkou inspirací pro domácí přestavby a vylepšování vlastních sériových strojů. Jako počátek café racer kultury můžeme brát ranná padesátá léta 20. století. Byla to doba rozmachu anglické motocyklové produkce. Kdo neměl na to koupit si v krámě třeba Norton Dominator, Triumph Tiger nebo BSA Gold Star, snažil se přizpůsobit svou starší težkou mašinu tomu, co viděl u závodních jezdců – blatníky, plechy, vše co nebylo pro fukci stroje nezbytné se stěhovalo na půdu, řídítka se přesunula blíže k vidlici a lehčí, užší nádrž a sportovní sedlo dotvořili sportovní výraz stroje.
Technika je však jen částí kultury cefé racerů. Zmíněná 50. letá jsou dobou změn ve společnosti obecně. Z rádia zní rock n' roll, na místo tradičních autorit u mladých vedou rebelové typu Elvise Presleyho a Marlona Branda – tihle frajeři byly navíc na stříbrném plátně často k vidění v kožené bundě a na motorce…
Brzy se určité podniky („cafés“) staly společenskými centry, kde se setkával tento nový druh jezdců. Tady je potřeba podotknout, že výraz „café“ v Anglii označuje restauraci s teplými jídli a alkoholickými nápoji, nikoliv kavárnu – kavárnám se v Anglii říkalo „coffee house“. Různé skupiny jezdců měly svá domovská „café“ a často spolu závodili mezi různými podniky. Na svou dobu jezdili dost neuvěřitelnými rychlostmi – to, spolu s drsnou vizáží založenou na kožených bundách jim vysloužilo dost špatnou reputaci u policie a tisku. Ten také tuto kulturu poprvé pojmenoval jako „The Rockers“ (rokeři). Toto označení patřilo motorkářům mnohem dříve než příznivcům rockové hudby. Zasvěcovacím ceremoniálem pro vstup do party byl často „ton up“ – adept musel na své mašině dosáhnout rychlosti 100 mph. Historky o tom, jak toho kdo dosáhl, a jak k tomuto účelu poladil mašinu, patřili k běžnému folklóru při setkání ve svém „café“.
Sportovně upraveným motorkám na kterých rokeři jezdili se začalo říkat café racers. V tomto prostředí vznikla i typická móda, která vycházela z praktického oblečení vhodného na motorku. Skládala se především z kožené bundy, kterou doplňovaly jeansy (většinou klasika typu Levis 501 nebo 505), přílba Davida, letecké brýle goggles.
Co dělá z mašiny café racer
Rokeři hledali při ladění mašin inspiraci u závodních strojů, veškeré úpravy tedy směřovaly ke zlepšení sportovních vlastností. Úpravy se řídily jednoduchým pravidlem – dostat co nejvíc z toho co je k dispozici. Standardní řídítka většinou nahradily „clip-on“ řídítka uchycené na vidlici, velké těžké plechové nádrže se měnily za ručně klepané hliníkové nebo laminátové, jaké kluci viděli na strojích TT, zadní část motocyklu se často odstrojila až na dřeň a byla osazena sportovním sedlem. Výfuky se v dřevních dobách modifikovaly poměrně často, na rozdíl od brzd a motoru.
Café racery dnes
Café racery postupně získaly popularitu v dalších zemích, nejdříve v Itálii a Německu, později po celém světě. Dnes se v tomto stylu přestavují motorky snad všech značek, existují dílny produkující café racer kity pro různé modely. Kultovní londýnské Ace Café má svůj Japonský web… Označení „café racer“ dokonce použily některé firmy pro označení svých sériových modelů – většinou dost nepatřičně (viz Benelli nebo Buell). Jako café racer byl označen i prototyp Moto Guzzi V11. Café racery patří mezi nejčastější přestavby motocyklů Moto Guzzi, zejména strojů s Tontiho trubkovým rámem.
Přes dlouhou tradici a globální záběr si tohle hnutí zachovává svůj styl a opravdovost. Nikdy se z něj nestala masová záležitost, nikdy se nezvrhlo v lakýru pro blbečky. Srovnejte s tím co se děje kolem chopperů, bobberů atd…
V dnešní době, na rozdíl od 50. let, není problém koupit si za pár peněz vyloženě sportovní motorku, takže současné přestavby jsou spíše reminiscencí na motorky tohoto typu z klasické éry. Je otázkou co ještě je a není café racer – pokud toto označení používáme pro motorku, které byl odlehčením a vyladěním dodán kus sportovního ducha, který předtím neměla, můžeme snad tímto termínem označit i moderní stavby s hliníkovýmy rámy atd. Samozřejmě, pokud zůstane zachován puristický styl. Někteří tento směr označují jako neo café racer.
Každopádně, přijet se svým café racerem ke stylové hospodě je stále pořádně cool záležitost.